Dřevěný kostelík

Dřevěný kostelík

V obci Tichá, na prudkém srázu nad říčkou Tichávkou, stával původně dřevěný kostelík sv. Mikuláše až do osudného dne v roce 1964, kdy vyhořel do základů.

Představoval pozoruhodnou a nepřehlédnutelnou dominantu obce. Byl postaven celý ze dřeva, údajně bez jediného hřebíku a jen s pomocí dřevěných kolíků. Měl mohutnou, do výše zúženou věž, zakončenou kvadratickou hlavou s dvoupatrovou cibulovou střechou, téměř čtvercovou loď a v přízemí dřevěný ochoz. Vnější strany i střecha byly pokryty šindelem.

Odedávna se v něm shromažďovali tichavští obyvatelé, aby vyslechli slovo boží, dali pokřtít své potomky, řekli si své „ano“ i rozloučili se navždy se svými nejbližšími.

Přijměte pozvání na malou procházku historií této stavby, jejíž kořeny pravděpodobně sahají do začátku 16. století.

O vzniku

Dřevěný kostel v Tiché byl pravděpodobně založen kolem roku 1510 za olomouckého buskupa Stanislava I. Thurza.

Patronem tichavského kostela se stal sv. Mikuláš, biskup z Bari, jehož svátek připadá na 6. prosince. Podle nedoložených pověstí stávala údajně na místě pozdějšího kostela už od dob Cyrila a Metoděje, tj. od 9. století, malá kaplička. První písemná zmínka však pochází až z doby, kdy na olomoucký biskupský stolec dosedl již zmiňovaný Stanislav Thurzo - známý humanista.

Mgr. Jaromír Polášek ve své knize Dřevěné kostely a kaple Moravy a Slezska rovněž uvádí, že podle tvrzení místních pamětníků, nepodloženého údaji v pramenech písemné povahy, kostel vznikl ve třech různých údobích. Nejdříve to bylo presbyterium, které sloužilo jako kaple, po té byla přistavěna roubená loď. Dva zvony prý byly původně umístěny na půdě nad kostelní lodí, o čemž měly svědčit dva otvory ve stropu, jimiž byly protaženy provazy od zvonů. Věž byla vystavěna až v roce 1662, podle letopočtu na plechové korouhvičce. Ta byla sňata spolu s horní částí věže při její opravě v roce 1903 a zpátky na věž se již nedostala. Obdobně letopočet 1663 byl vyražen na kování zámku na dveřích pod kostelní věží, které vedly na hřbitov a v minulosti sloužily jako hlavní vchod, jak také poznamenává farní kronika Tiché. Je pravděpodobné, že zároveň s věží vznikl i přízemní otevřený ochoz, který lemoval celou jižní stranu kostela.

Stavebním materiálem bylo i v těchto případech dřevo, tj. materiál dostupný a relativně levný, který nevyžadoval žádné komplikované konstrukce a přitom dovoloval tvůrcům uplatnit v plné míře umělecké schopnosti. Při spojování jednotlivých dřevěných částí nebyl údajně použit jediný hřebík, neboť vše bylo spojeno dřevěnými kolíky. Přístavbou dvoupatrové věže se zvonicí i ochozem získal kostel definitivní podobu a na jeho vnějším vzhledu se v průběhu dalších tří století již nic podstatného nezměnilo.

Naproti tomu jako mylné dnes považujeme tvrzení znalce starožitností Petra rytíře Chlumeckého a zemského archiváře Jana Chytila, kteří si tichavský kostel prohlédli na začátku 20. století a usoudili, že presbytář byl postaven nejpozději v 11. století, což prý také svědčí o velikém stáří této obce. Podle záznamu v kostelní kronice, který na začátku minulého století nalezl Dr. Adolf Hrstka, kostel vznikl v roce 1520. Pravděpodobně byl obnoven, alespoň Gregor Wolný uvádí, že byl kostel v Tiché v roce 1510 obnoven. (Wolný III. 1859, s. 45 - 46)

K presbytáři kostela na severní straně přiléhala zděná sakristie, pod kterou byla malá zaklenutá krypta s pohřebními výklenky ve stěnách. Naposledy v dobách válek sloužila jako úkryt pro kostelní cennosti. Podle místní lidové pověsti z krypty vycházela tajná chodba.

Po třicetileté válce musel frenštátský kněz bez pomoci dalšího duchovního zaopatřovat šest far, mimo svou ještě fary v Tiché, Velkých Kunčicích, Lichnově, Vlčovicích a Kopřivnici. Teprve v josefínské době byly obnoveny bývalé fary v Kunčicích a v Lichnově, k Lichnovu byly přiděleny Bordovice a Vlčovice, Tichá byla ponechána u Frenštátu. Dekretem ze dne 17. června 1846 byl do Tiché ustanoven kaplan P. Karel Géla, který mimo normální plat dostával dotaci z náboženského fondu. Obec se tehdy zavázala, že bude vlastním nákladem udržovat farní kostel a také školu. V letech 1853 – 1857 na faře působil P. Dominik Mořkovský, po jeho odchodu fara zůstala jeden rok neobsazená. Teprve v roce 1858 do Tiché přišel P. Vincenc Falta a setrval tam jako duchovní po dalších deset let. Další kněz, P. Peregrin Obdržálek, z fary odešel již v roce 1873, následně byla fara po dva roky bez kněze. Teprve od roku 1875 byla tichavská expozitura proměněna ve farní úřad a prvním istalovaným farářem se stal P. František Pavlík. Jeho nástupce v úřadu se stali P. František Krejší a P. Josef Spáčil. V roce 1899 bylo v Tiché celkem 1.467 obyvatel, z toho 1.400 římských katolíků, 1 evangelík a 6 židů.

V roce 1913 za starostenství Leopolda Parmy, který byl místním továrníkem, a za faráře P. Aloise Luska kostel prošel velkou opravou. Stavba takřka zcela pozbyla svou dokumentární hodnotu důkladnou secesní historizující restaurací. Při této stavební akci byla okna zasklena kruhovými terči s olověnými nutti, dveře byly pobity historizujícím kováním, loď byla překryta novým kazetovým stropem. Do jižní kaple a na kruchtu byly ve dřevě provedeny portálky, které měly tvar oslího hřbetu, do sakristie vedl zděný portálek. Po konstruktivní stránce byla zajímavá věž, s poměrně mohutnou hlavou, na jejíž střešní jehlan byly nasazeny dvě barokní cibulovité báně. Dekorativním vyřezáváním byly zdobeny spodní konce prken, kterými byla zvonice zevně šalována. Kostru věže netvořily čtyři, jak bývalo obvykle zvykem, ale šest ukloněných trámů – štenýřů.

Popis stavby

Byla to nejzajímavější a historicky nejcennější stavba v obci. Tichavský kostel sv. Mikuláše měl poměrně malý presbytář s nízkým střešním krovem, obdélnou loď a kvadratickou věž, která směrem vzhůru přecházela ve dvakrát odstíněný komolý jehlan. Zvonicové patro bylo hranolovité, kryté deštěním se zdobným vyřezáváním spodního okraje. V horní části věže byla dvakrát odstíněná šindelová báň. Celková délka kostela činila 24 metry a šířka 8 metrů. Celou stavbu obtáčel ochoz zakrytý pultovou stříškou. Kostelní loď měla uvnitř délku 9 metrů a šířku 8,2 metru, presbyterium mělo na délku 6,9 metru a šířku 5,4 metru. Sakristie byla zděná, vnitřní rozměry měla 5 krát 2,7 metru, nad ní v patře roubená oratoř, prostor v podvěží měl vnitřní rozměry 6 krát 6 metrů.

Na dvou ohoblovaných trámech, postavených z obou stran portálu, vedoucího do lodě kostela, byly dochovány dva české nápisy. Na pravém bylo zachyceno „Stavil Mistr Pavel Scedrm“ a na levém „… an czasu Purgmistr …“. Podle některých badatelů se stavitel jmenoval Scedrin. Na třetím pomalovaném trámu, který původně býval na oltáři, bylo podobným písmem napsáno: „… (lét)a panie MCCCCC“.

Vznik kostela v průběhu 16. století naznačovaly i nápisy na dvou pozoruhodných zvonech, které byly zavěšeny ve věži kostela. Oba byly ulity v roce 1561, jeden z nich však v roce 1861 roztrhl mráz. Na větším zvonu byl český nápis: „TENTO ZWON SLIT GEST + ZA MIKVLASSE FOGTA + A STARSSÝCH + C = M = B + 1561   YAN CHARWATIN. GIRA. ONDRVSSV + ONDRA. PAWLV + YAKVB TIEHAN + I. N. R I + „. (vylepšený překlad: Tento zvon zlitý jest za Mikuláše fojta a starších C.M.B. 1561 - Jura Ondrušů, Ondra Pavlů, Jakub Tiahan, Jan Charátů.)

Pod ním byl další český nápis: „TENTO ZWON SLYL GEST CYR. ZIK. SOLNK V MERZYCZY. PODROE 1561“. (vylepšený překlad: - ten zvon zlitý jest: Jiří Slonek v Meziříčí pod Rožnovem 1561.) Menší zvon byl jeden cent těžký a před roztržením byl opatřen latinským nápisem: „+ O REX. GLORIE. VENI NOBIS. CVM. PACE + AMEN“.

Interiér měl zdobený kazetový strop, podlaha byla kryta kamennou dlažbou. Měl také varhany na šlapací měchy blíže neznámého stáří. Když roku 1661 zpustošil strašný požár nedaleké město Frenštát, docházeli sem na bohoslužby i věřící odtamtud. Opěradla lavic u hlavního oltáře a předprseň kazatelny zdobily malované obrazy apoštolů, které podle kroniky měly být součástí původního vybavení kostela. Naproti tomu sochy na oltáři měly být přenesen z některého zrušeného kláštera. Nad oltářem bylo zajímavé zamřížované okénko, které údajně patřilo k nejstarším na Moravě. Další český nápis byl za oltářem: „AŤ SI BUDE, JAK SI BUDE, PŘEDCE JAKSIK BUDE, JEŠTĚ NIKDY NEBYLO, ABY JAKSI NEBYLO.“ Uvnitř kostela byly celkem tři dřevěné oltáře. Výmalbu kostela a obložení textilními čalouny provedl v roce 1886 mistr Barbořík z Rožnova. Protože se do kostela příliš nehodily, pod dozorem konzevátora F. Rosmaela z Valašského Meziříčí byla později malba na stropě obnovena.

Zkáza kostela

Unikátní ukázka středověké tesařské práce, jakou představoval farní kostel sv. Mikuláše, 13. srpna 1964 zničil požár. Za bouřky kostel zasáhl blesk a dobře vyschlé a naimpregnované dřevo se rázem ocitlo v jednom plameni. Přestože se k hašení sjelo několik hasičských sborů, stavba vyhořela do základů. Zvony se roztavily, zbyla jen část roubené hlavní lodi a nosné trámy věže.

Podobu zaniklého kostela zachycují dobové pohlednice a také větší soubor fotografií, které byly pořízeny při požáru. Ze zbytků kostela byla na hřbitově postavena zvonička s kuželovitou stříškou, podobnou jako bylo zakončení hlavní věže vyhořelého kostela.

V roce 2009 byla kvůli špatnému stavu původní zvonička  nahrazena replikou.

I když by se zdálo, že ničivým požárem byly definitivně smazány stopy původního kostela, přece jen je možné se setkat s drobnými odkazy v našem kraji:

- například kostel sv. Anny v Rožnově pod Radhoštěm, který byl postaven v letech 1939 – 1941 v areálu dřevěného městečka rožnovského skanzenu. Předlohou byl kostel z Větřkovic, který však (stejně jako kostel sv. Mikuláše v Tiché) v roce 1887 lehl popelem. Kostelní věž však není kopií věže větřkovického kostela, ale připomíná věž dřevěného kostela v Tiché. Kolem kostela je dřevěný ochoz s mimo jiné i ohořelými kovanými dveřmi z již zmiňovaného kostela v Tiché. V síni kostela sv. Anny je kamenná nádoba na svěcenou vodu a zpovědnice, jež také stávala původně v dřevěném kostele v Tiché.

- dřevěný tichavský kostelík se také vcelku podobal kostelu sv. Kateřiny v Ostravě – Hrabové. Bohužel, ani hrabovský kostel neunikl ničivému požáru a 2. dubna 2002 rovněž lehl popelem. Po roce od požáru začala na místě, kde téměř pět století stával původní kostel, stavba kostela nového. Vnější podobu má stejnou se svým předchůdcem, interiér už je zařízen moderněji. I přesto, že se jedná už jen o pouhou napodobeninu, více či méně věrnou, z pozitivního hlediska je možno nynější stavbu chápat jako radikální obnovu a snahu o zachování maxima možného z původního kostela pro příští generace.